Problém feminismu je, že se vesměs jedná o ideologii kritiky poměrů, která sice upozorňuje na ekonomickou, politickou a společenskou nerovnost žen, ale už nenabízí jednoznačné řešení.
Liberální levicové strany se tedy snaží zavádět různé formy vlastních nápadů. Tak nám vznikly invence jako kvóty na politických kandidátkách, kvóty na zastoupení ve vysokých politických postech, kvóty na postavení žen v akciových společnostech nebo výstavba ministerstev pro rovnost.
Jsem silně pro aktivní angažování se žen, i proti stereotypům, které panují ve společnosti, jsem ale zásadně proti snahám evropských vlád a úředníků do tohoto problému zasahovat. Zkusím do několika bodů shrnout hlavní argumenty proti genderové politice, prezentované liberálně levicovými stranami:
1) Kvóty jsou pro silnou ženu urážející. Ambiciózní žena nepotřebuje kvóty, aby se dostala do funkce, stačí jí inteligence a tvrdá práce, kvóta je spíše skvělý způsob, jak její úsilí naopak znevážit.
2) Zasahování státní moci napáchalo v tomto směru už značnou škodu. Evropská unie minulý rok například zakázala rozlišovat pojistné smlouvy na automobily podle pohlaví. Trh běžně nabízel ženám výhodnější pojištění na základě statistických údajů, že způsobují méně nehod. Kvůli zákazu rozlišování pojišťovny samozřejmě ženám pojištění zdražily.
3) Dotační programy, které je možné čerpat z EU na genderové projekty mají tendenci diskriminovat muže. Například v rámci kulturně společenské větve programu Horizon 2020 už bylo vyhověno několika projektům na vzdělávání žen političek. Povolit účast na těchto projektech jen ženám není rovnost, kterou EU tak prosazuje.
4) Narodit se jako žena není dovednost, za kterou má dotyčná požadovat zvýhodnění. Není to nic, o co se člověk zasloužil nebo na čem pracoval. Podle téhle logiky můžu požadovat zvýhodnění za to, že jsem se narodila s hnědými vlasy. Úplné rovnosti platů se navíc nedosáhne nikdy, budeme požadovat vyrovnání i pro muže, až je jednou ženy předeženou?
5) Strany si samy regulují počet žen na kandidátkách právě proto, že žen je málo a tím mají i privilegovanější postavení, a jsou tak dosazovány na vyšší místa. I bez kvót. Je navíc mýtus, že více žen znamená i lepší vedení. Jsou schopné i méně schopné ženy, tak jako jsou schopní či méně schopní muži. Podobná logika funguje i v korporacích.
5) Říkat zaměstnavatelům, koho zaměstnat, je proti svobodě volby. Vím, že tento argument je značně nepopulární. Ale jakmile začneme jednou zasahovat do toho, koho má člověk zaměstnávat, stáváme se částečně diktaturou. Navíc tak poštveme zaměstnavatele proti této určité skupině. Takové vnucování není progresivní, je to naopak krok zpět. To, že se strana Ženská iniciativa, která byla nově zvolena do Europarlamentu ve Švédsku, přidala do europarlamentní komunistické frakce, není náhoda.
6) Aby se realizovaly všechny body, které vymýšlejí tato politická hnutí, je samozřejmě nutné zvýšit byrokracii. Tak vzniká ministerstvo pro rovné příležitosti, komisař pro rovnost v EU a v Belgii například nově i ministerstvo pro ženy. Je hezké, že žijeme v době, kdy si můžeme dovolit takto rozhazovat z děravé státní pokladny na budování dalších a dalších úřadů.
7) Na závěr je třeba říct, že v západních zemích má jakákoliv žena právo se postavit proti diskriminaci a požadovat soudní líčení. Chceme práva i zachování rovnosti příležitostí. Je tedy důležité, že tady ta možnost je. Je ale otázkou, zda boj za rovnost už v našich společnostech není dokončen a jestli další „boje“ už nejsou spíše populistickou snahou „konat rovnost“ dále a dále za každou cenu.
Věřím, že feministická hnutí mají svým způsobem dobrý záměr. Dělají důležitou osvětovou práci o diskriminaci žen v rozvojových zemích a tu a tam vznikne i nějaký mediální tlak na tamní režim. Ve svobodných zemích je to ale jinak. Rovnost příležitostí a práv vede k demokracii. Politicko-ekonomické rovnostářství ale vede k omezování svobody, pozitivní diskriminaci, zvyšování státní moci a byrokracie a především dělá ženám medvědí službu. Podporujme naše matky, manželky a sestry, aby něco dokázaly, ale vymezme tuhle podporu pouze nám lidem či umělcům na jemnou sílu povzbuzování a nepodporujme ego politiků, že sociálním inženýrstvím dělají něco dobře. Nedělají.