Bilingvní výchova bez rodilého mluvčího (0-3 roky) – náš příběh

20. 06. 2019 9:39:35
Rozhodla jsem se napsat blog o svých zkušenostech s bilingvní výchovou bez rodilého mluvčího, dokud mám tyto zkušenosti teď v čerstvé paměti

a také proto, abych si na to uchovala vzpomínku, člověk totiž s dětmi na hodně věcí časem zapomene. Třeba tím inspiruji někoho, kdo zvažuje, zda zvolit či nezvolit tento styl výchovy. Naše metoda: jedna osoba jeden jazyk, tatínek a příbuzní mluví česky, maminka anglicky. Jelikož jsme oba Češi žijící na Moravě, tak hodně neortodoxní metoda.

Jsem máma dvou batolátek, chlapečka, který má teď čerstvě 3 roky, a holčičky, která má rok a půl.

Jak jsme se k tomu dostali.

S manželem jsme vždy rádi cestovali a učili se cizí jazyky. Rádi jsme vyhledávali společnost cizinců, kteří se náhodou objevili v našem městě, nejen kvůli zdokonalení se v jazycích, ale obecně bylo pro nás zajímavé poslouchat o tom, jak se žije jinde, jakou mají lidé mentalitu a zvyky. Často jsme dělávali nízkonákladové výlety autem po Evropě, dvakrát jsme takto později projezdili autem i Severní Ameriku. Abychom si rozšířili obzory, šli jsme v 19 studovat do Anglie, kde jsme vystudovali bakaláře a magistra ve svých oblíbených oborech. Tehdejší vláda nabízela odložené školné, jak pro místní, tak pro občany EU, což v praxi znamená, že školné zaplatí vláda a student jej začne splácet až poté, co má příjem. Přestože jsme Anglii měli hodně rádi, když jsme se rozhodli založit rodinu, chtěli jsme v Česku. Částečně proto, že se nám po 5 letech v Anglii hodně stýskalo po českých zvycích – všichni Češi žijící v cizině to znají, chybí vám už banální věci jako rohlíky, Tři oříšky pro Popelku, buchty, které babička v neděli napeče. Navíc jsme nechtěli děti připravit o vyrůstání v širší rodině. Hodně Čechů je v zahraničí v izolaci, kdy je maminka s dětmi, kvůli příbuzným žijícím daleko, hodně sama a musí spoléhat na pomoci institucí, které stojí nemalé peníze. Tak jsme se vrátili.

Když se narodil Honzík, nijak jsme bilingvní výchovu neřešili, měla jsme vzdálenou představu, že bychom chtěli děti časem učit anglicky a to určitě dříve než na státní škole. Jako maminka jsem měla představu, že budu hezky chodit na spoustu kroužků - plavání, zdravé cvičení, manžel našel v našem městě angličtinu pro nejmenší podle metody Helen Doron. Tyhle představy pak narážely na realitu, a to na náturu našeho Honzíka, který odmítal jakékoliv řízené aktivity, přestože lektorky v kroužcích se opravdu hodně snažily a používaly ty „nejlepší a ty nejověřenější“ metody na zaujetí nejmenších. Honzík se jen zřídka zapojoval a vesměs kroužky buď proseděl nebo v horším případě provztekal. Postupně jsme odpískali jeden za druhým. Smířila jsem se s tím, že budeme doma a dělat jen, co Honzu baví. Přesto mě tehdy zaujal kroužek angličtiny a rozhodla jsem se, že by možná bylo fajn využít mých znalostí jazyka a nějakým způsobem ho s jazykem seznamovat už v tomto věku. Začala jsem tedy integrovat angličtinu do různých činností a her.

Začala jsem frázemi jako: „Can you roll me the ball?“ - které jsem ze začátku pak říkala i česky, protože přece jen by se mohl Honzík divit, proč najednou mluvím jinak. Začala jsem mu pouštět dětské písničky na YouTube v angličtině a zjistila jsem, že těch písniček je opravdu velké množství a hodně z nich je i vzdělávacích, zkoušela jsem je pak i zpívat při hraní. Zpívání a čtení jsem používala hodně, vyrůstala jsem v rodině, kde se to hodně dělalo. V té době se narodila Kristýnka a Honzíkovi bylo rok a půl. Měla jsem velkou radost, když mi po pár dnech začal říkat svá oblíbená slova, které uměl česky i v angličtině. Jakoby nic, ani nějak nevnímal, že je to jiný jazyk. Prostě si myslel, že je to jen jiný název pro to slovo. A jednoho dne jsem se nějak spontánně rozhodla, že zkusím mluvit už jen anglicky a uvidím, jak se bude dál vyvíjet, jestli mi pak bude rozumět a opakovat i celé věty. Má představa byla, že budu dělat vše, co dělám normálně, akorát místo češtiny začnu používat angličtinu. Takto začalo naše dobrodružství.

Začátky a pomocníci při výchově

V prvních týdnech se mi dělo to, co se děje všem, kteří se pro takovou metodu rozhodnou. Ač jsem žila v domnění, že anglicky mluvím hodně dobře, dokážu vést bez problému plynulý dialog s rodilým mluvčím, tak proto, abych své batole skutečně seznamovala s naším světem, mám velké mezery ve slovní zásobě, která je potřeba k plnému nahrazení mateřského jazyka. Popisovala jsem obrázek koníka a najednou se zarazila: a jak vlastně říct „uzda“ a „osedlat“?„hříva“?, a „kopýtka“? A včelka opyluje kytičky? Pak samozřejmě každodenní fráze jako - mnout si oči, pobryndat se, přifouknout balonek, odřít si kolena. Na začátku jsem to řešila opisováním věcí, jak se to dalo a vždy, když jsem dala děti spát, jsem začala studovat. Popis koníka, činnosti včelky, dohledávat všechny každodenní fráze, které jsem ten den nevěděla.

Časem se mi více osvědčilo najít si přímo americkou maminku, která mi byla ochotná pomáhat přes messenger. Když jsem si pak nebyla jistá, jak se co řekne, poslala jsem jí fotografii věci nebo situace: Jak bys nazvala tohle? A co bys mu řekla v této situaci? Honza už si na to za chvíli natolik zvykl, že když mu začalo období „what is that? what is that?“ a já odpověděla: „This one I don ́t know,“ tak Honzík mi vždy ukazoval na mobil, čímž mi naznačoval, ať to jdu najít a pak čekal. :-)

Postupem času jsem ale získávala větší a větší jistotu a už mi to ani nepřišlo nepřirozené. Měli jsme už své oblíbené hry, písničky, které jsem jim zpívávala nebo anglosaské pohádky, kterým sem srandovně měnila hlasy. Některé už jsem i znala nazpaměť, tak jsem je už ani nemusela číst. Takže věřte, že je to opravdu otázka zvyku. Přesto, abych trošku vykompenzovala, že přece jen nejsem rodilá mluvčí, napíšu pár tipů na to, co jsem s dětmi dělala:

1. S manželem jsme se dohodli, že před dětmi budeme mluvit anglicky spolu, aby děti viděly, že mi někdo dokáže odpovídat anglicky. Jinak jsme ale používali metodu jedna osoba, jeden jazyk. Já na ně mluvila sto procent času jen anglicky, on a všichni ostatní česky. Bydlíme ve dvougeneračním domě a děti jsou s babičkami a dědou v kontaktu každý den a mají od nich a tatínka dostatečný zdroj češtiny. Od druhého roku taky Honzovi přibyla miniškolka, kde měl také celodenní zdroj češtiny včetně básniček a písniček v češtině. S okolím jsem samozřejmě musela mluvit česky, děti to ale nijak neřešily. Braly prostě, že to tak funguje.

2. Hodně nám pomáhaly i anglické pohádky pro batolata na YouTube, Netflixu nebo audiopohádky na cédéčku. Hodně rozvíjejí slovní zásobu a děti můžou poslouchat rodilou angličtinu. Pokud děti měly puštěnou televizi, byla vždy v angličtině, abychom ten „obrazovkový“ čas alespoň nějak zužitkovali. Pouštěla jsem jim irské, americké i britské pohádky, aby si zvykaly na různé akcenty, což jsem brala jako důležité pro budoucí porozumění.

3. Další velký pomocník jsou knížky v angličtině. Zvykli jsme si číst opravdu hodně přes den a před spaním. Táta a babičky jim četli v češtině Krtečka, Modroočka, pohádky o Honzovi atd. Vyřadila jsem do češtiny přeložené Mickey Mousy a víly Ariely, s tím, že všechny disneyovky a různé bratry Grimmy jim budu číst já v angličtině.

4. Podobný přístup jsem zvolila i sama k sobě. Pokud jsem si nově chtěla přečíst knihu, řekla jsem si, že sáhnu po anglicky psaném románu a zahraniční filmy si budu pouštět v originále bez dabingu. Divili byste se, ale i toto jednoduché opatření vám hodně může pomoci. Nebylo dne,kdy jsem se takto nenaučila nové slovíčko nebo novou frázi, kterou jsem pak zužitkovala v komunikaci s dětmi.

5. Přestože jsem byla skeptická, zda dokážu dětem sehnat anglicky mluvící kamarády, podařilo se mi na sociálních sítích najít na Moravě tři rodiny, které také anglicky mluví na děti. Dohodli jsme se, že se budeme navštěvovat, jak nám to čas a podmínky dovolí. Podobně jsem si dala inzerát do skupin, kde děti hledají zahraniční kamarády na dopisování a vzájemné návštěvy. Nedávala jsem moc velkou naději, že by si někdo ze zahraničí asi chtěl psát s rodinou někde z Moravy. K mému překvapení se mi ale ozvalo docela dost rodin, z Ameriky, Indie, Austrálie, Kanady, brali asi to asi tak, že ČR je pro ně exotická. Takto jsem si vybrala pět rodin s podobně starými batolaty, se kterými jsem si začala psát (zatím s jejich maminkami, s tím, že až naše děti budou větší, může být pro ně zajímavé si psát navzájem). Těším se, že se nám snad v budoucnu podaří se i vzájemně navštívit.

Honzíkův vývoj

Budu referovat hlavně o Honzovi, protože Kiki má v tuto chvíli jen rok a půl a je velmi malá a možná budu o ní psát úplně jiný příběh. Tak, jako každé bilingvní dítě píše úplně jiný příběh. Na začátku svého úsilí jsem si přečetla hodně blogů a příběhů, jak přirozeně bilingvních/multilingvních dětí, tak uměle bilingvních dětí. Na základě toho jsem se připravila i na variantu, že nemusím hned vidět výsledky a musím počítat i s možností, že přesto, že mi bude rozumět, bude mi odpovídat jen česky, protože je to jazyk komunity, který bývá u dětí vždy dominantní. Jak už jsem psala na začátku,. Honzík nikdy nebyl klasické batole. Chtěl opravdu dělat jen to, co on sám považoval za důležité. Pokud ho člověk do něčeho tlačil, just se zatvrdil, že to neudělá. Až když k tomu nějak došel sám, že by to bylo dobré, tak se danou dovednost naučil. Nebyl také batole, které se chce předvádět nebo dělá třeba rádo „rodičům radost.“ V tom jsem měla nevýhodu oproti jiným rodičům, kteří měli předvádivé a napodobující děti, které díky těmto vlastnostem začínaly brzy štěbetat a výsledky bilingvní výchovy tak u nich byly časně znát.

Brala jsem to tak, že v rozvoji mluvení na něj nebudu tlačit, ani ho nijak „učit.“ Můj přístup bude spočívat v tom komunikovat s ním co nejvíc přirozeným způsobem, číst, zpívat písničky, hrát hry a budu respektovat jakékoliv jeho rozhodnutí o jazyku, který se mnou začne používat.

Ze začátku to vypadalo, že bude mluvit brzy. Velmi brzy se naučil říkat názvy členů rodiny, citoslovce zvířátek a aut, pak postupně slovní zásobu rozšířil o auto, vlak, autobus a motorku a názvy asi šesti oblíbených zvířátek. Brzy to uměl říct v obou jazycích a anglicky to časem říkal mně a česky ostatním. Pak jsme ale velmi dlouho tak nějak zůstali pouze na tomto.

Když Honzík oslavil druhé narozeniny, věděla jsem, že oproti některým vrstevníkům, které jsem slýchávala na hřišti používat už celé věty, je dost pozadu. Přestože mi všichni říkali, ať neřeším tabulky, že každé dítě je jiné, tak jsem si jako každá úzkostlivá matka začala hledat vývojová stádia a co by mělo dítě v jakém věku umět. Našla jsem si tabulku, že ve 2 letech by měly mít děti zásobu kolem 300 slov a jaké konkrétní věty by „měly umět už říct.“ Bilingvní dítě by mělo také zvládat 300 slov, nicméně slova by měla být proporčně rozprostřená do obou jazyků. Sepsala jsem si počet slov, které Honza říká a napočítala jsem asi 40. Věděla jsem, že jsou to slova, co ho baví říkat – jeho oblíbená zvířátka, prostředky a základní jednoslovné pokyny denních činností, se kterými se se mnou domlouval. Větší potřebu to rozšiřovat nijak neměl. Bylo mi útěchou vědět, že pasivní slovní zásobu má velkou. Poznal velké množství věcí v knížce, venku, občas, když se mu chtělo, tak mi na věci ukazoval, když jsem se na ně dotázala.

Vedlo mě to i ke konzultaci s pediatričkou, která mi řekla, že má zkušenosti, že bilingvní děti mohou mít vývoj řeči zpožděný, ale z toho, co jí popisuji, jí to spíše přijde jako záležitost nátury Honzíka. Obecně se batolatům na spuštění řeči dává čas do tří let, ale má i zkušenosti, že i děti, které se rozmluvily až ve čtyřech letech, nemají žádné problémy. Jestli budu ale klidnější, tak mi může už dát doporučení na návštěvu logopeda, který s Honzíkem může začít pracovat. Po větším zvážení jsem se ale rozhodla, že nechci v tak raném věku Honzíka ještě tahat po doktorech. Nechtěla jsem, aby si myslel, že je s ním „něco špatně“ a spíš mu zkusím dát ještě čas a sama trochu zapracovat na sobě, ať se trochu uklidním a mám větší trpělivost.

Období mezi druhým a 2,5 rokem se nezlepšilo nijak zvlášť závratně, nicméně to bylo takové období mluvících záblesků. Jednoho dne se díval na YouTube na Peppu Pig a naskočila tam dlouhá reklama. Byla jsem v kuchyni a on za mnou přiběhl a nešťastně: „mama, Peppa doesn‘t work!“ Tak to jsem na něj hleděla. Najednou řekl celou větu a ještě gramaticky správně. Pak jednou přišel ráno k postýlce, když Kiki plakala a jasně jsem slyšela, jak jí říká: „Kiki, what ́s wrong?“ Podobné frázové záblesky měl i v češtině.

Před Vánocemi se nám stala jedna úžasná příhoda, na kterou nezapomenu. Seděli jsme s babičkou a Honzík si prohlížel knížku zvířátek a jel své oblíbené dog, cat, cow, a pak najednou se na mě obrátil: „Cocdail!“ a pak ukázal na babičku: „Babi kokodýl!“ pak ukázal na mě: „Mama, donkey!“ a ukázal na babičku: „Babi, osel!“ Na mě: „ Mama, Efant!“, „Babi, suon!“ A takto šel zvířátko po zvířátku po zbytek knížky. My jsme úplně hleděly, tohle byl asi jeden z nej bilingvních highlights, tak mě mrzí, že jsem neměla telefon, abych to natočila, protože by to byla totální reklama na bilingvní výchovu one person, one language. :-) Ale ani jsem se neodvažovala vstávat, abych tu vzácnou chvíli nepřerušila. Samozřejmě už to pak znovu 2 měsíce neukázal. Už by to znamenalo, že by to udělal na povel maminky a to on zásadně nee.

2.5 – 3. rok

Když měl Honzík 2.5 roku, Kristýnka oslavila jeden rok. V tomto období nastal zlom, nevím, jestli to bylo tím, že ho hodně rozmluvila právě Kiki, nebo klasicky jen tím, že prostě už byl větší a mluvení už pro něj začalo být zajímavější. Kristýnka velmi brzy po dosažení roku začala opakovat slovíčka a ráda se předváděla. Takže čím dál častěji docházelo k následujícím situacím - maminka: „Kiki, what’s this?“ Kiki: „ Shoe.“ Maminka radostně: „Excellent, Kiki!“ Honzík přiběhl. Ukázal na botu a řekl: „Shoe!“ A pak řekl navíc: „Trousers, a T- shirt!“ Zčistajasna najednou přidal navíc další 2 slovíčka, která předtím nikdy neříkal, aby ukázal, že je lepší než Kiki. :-)

K mluvícím zábleskům začalo docházet čím dál častěji. Ve 2 letech a 7 měsících docela rozšířil svou slovní zásobu, přišel za mnou řekl: „ Mama, Kiki mess!“ Čímž říkal, že Kiki udělala někde bordel. Pak: „Kiki sad,“ když plakala, nebo „Kiki, well done!“ když si myslel, že se jí něco povedlo. Začal pravidelně říkat, že něco „fallen down“ a tu a tam pojmenoval věci venku a v knížce, občas i se slovesy a přívlastky. V této době už na mě česky vůbec nepromluvil a na tatínka nepromluvil anglicky, přestože slyšel, že on se mnou anglicky mluví. Zásadně se držel toho, že on ty jazyky rozlišuje a s jedním se mluví anglicky a s druhým česky. Od 2 roků a 9 měsíců už přidával nová slovíčka a věty den co den. Čím dál více byl ochoten zopakovat po mně větu už i správně.

Honzík: „ Mama, rice cake want!“

Já: „Do you want a rice cake? And could you say: I want a rice cake, please?“

Honzík: „I want a rice cake, please!“

Já: „Well done, here you go.“

A opravdu už to příště řekl celou větou a správně.

Já ani nevím jak, jednoho dne mi prostě napočítal do deseti. V tom samém období ho velmi chválili v miniškolce, jak se zlepšuje v mluvení, dokonce, že začal i počítat. Já na ně: „Já vím, v angličtině počítat umí, česky ještě s babičkou není ochotný.“ Paní učitelka: „ Ale on nám napočítal česky a i barvy umí.“ Vzpomněla jsem si na to obrovské asi roční úsilí babičky ho naučit barvy a počítání a jak jí bylo líto, že mně to anglicky řekne a jí česky ne. A jak přišel domů, nabuzený ze školky, hned najednou vyjmenoval babičce všechny barvy a napočítal do deseti. Od té doby už to říkal vždy. Takže věřte, že i když děti učíte a ony to neopakují, mají to v sobě a jednoho dne to z nich prostě vypadne. :-)

Jeho vývoj v češtině byl taky legrační, když jsem se zaposlouchávala do jeho konverzace s tatínkem, vesměs mu říkával přesně ty fráze, které mně říkával v angličtině.

Honzík: „Tati, kšupíka chceš.“

Táta: „Honzi, musíš říct: Chcu křupíka.“

Honzík: „Chcu kšupíka.“

Táta: „A ještě přidej, prosím.“

Honzík: „Chcu kšupíka, posím.“

Teď v červnu oslavil 3 roky. Teď je na tom tak, že dokáže rozlišit velké množství zvířátek, ptáčků, ryb, bagrů, letadel, řekne i co dělají a jak vypadají. Dokáže stručně popsat (když má náladu) co má babička doma, co dělal ve školce, co dělal v epizodě Mickey Mouse a Donald Duck. Každým dnem teď jde velmi rychle dopředu, zlepšuje gramatiku i výslovnost. Už se o něj vůbec nebojím. Když si vzpomenu, jak jsem před rokem ještě počítala množství slov, už se nad tím teď jen pousměji.

Takže se opravdu nebojte o vývoj dětí. Každé se vyvíjí svým tempem, jsou děti, které se rozmluví až ve 4 letech, i když mají jen jeden jazyk a jsou i děti, co přepínají ve 3 letech z jednoho jazyku do druhého celá souvětí (viděla jsem na vlastní oči u bilingvních nadaných sestřenic). Je to individuální jako u všech jiných dovedností, tabulky neřešte. Moudré babičky měly zase jednou pravdu.

Za 2 roky můžu napsat další díl, jak se vyvíjíme. Zajímavý příběh budu psát i o Kristýnce. Na ní je třeba už teď fascinující, že ona si opravdu strašně pamatuje, kolikrát já už slovíčko zapomenu a ona ho ví.

Závěr

Když tedy shrnu to dobrodružství, do kterého jsem se pustila před 2 lety – jak jste asi z popisu poznali, lhala bych, kdybych řekla, že je to celé brnkačka.

První požadavek na tento styl metody (jeden jazyk, jeden rodič), je velmi dobrý základ znalosti cílového jazyku a nebát se jím mluvit, protože i přes ten váš dobrý základ na sobě budete muset obrovsky zapracovat v mnoha aspektech – slovní zásoba, důraz na daná slovíčka ve větách, výslovnost, tak aby se co nejvíc podobala rodilým mluvčím. Výhodou je, že z vlastní zkušenosti vím, že je to opravdu otázka zvyku a vás osobně to hodně posune dopředu. Pak, že ženy na mateřské musí jen stagnovat. :-)

Hodně lidí zmiňuje, jak zvládáme „emoční pouto“ v jazyce, který ani mně není vlastní. Já ani netuším, co se tím vlastně myslí. Jelikož mám k Anglii, cestování a učení se cizích jazyků natolik pozitivní vztah, že mě nikdy nijak zvlášť neobtěžovalo, když anglicky mluvím, přestože já jsem dost velký český patriot a ráda našim penpals píšu o našich zvycích a jak to tady máme. Navíc my jsme si s dětmi opravdu vybudovali systém her, písniček, oblíbených pohádek, a já jsem přesvědčená, že právě proto na mě Honza vždy mluví anglicky, protože má ten jazyk spojený s příjemnými prožitky a poutem s maminkou. Hodně maminek říká, že by sice chtěly děti učit cizí jazyk, ale tuto metodu by „nezvládly“ – vzdát se svého jazyka – a že by je tento přístup strašně vyčerpával. Já říkám, že to je naprosto v pořádku. Nejdůležitější je, ať se cítíte dobře s dětmi a děláte, co pro ně považujete za nejlepší. Je tu i možnost částečného bilingvismu, např. mluvit jazykem i 2 hodiny denně nebo jeden den v týdnu. U nějaké maminky jsem četla příběh, že představila panenku, která dětem odpovídala jen v cizím jazyku a postupně pak takto cizí jazyk uváděla do více a více situací s batoletem. A i tak se její batole naučilo velmi dobře v brzkém věku. Každá minuta, kdy dítě seznamujete s cizím jazykem, je dobrá minuta, každé slovíčko, které si dítě zapamatuje bez pozdější neosobního drcení ve škole, je dobré slovíčko.A buďte si jistí, že se vám to později zúročí. V tomto období nasávají jako houby a ještě nemají vybudovanou nechuť k učení.

Občas si čtu na bilingvních skupinách příběhy, kdy rodiče jsou hodně nervózní, že u dětí nemají dostatečné výsledky, tak se pak uchylují k nesmyslným přístupům. „Řekni to v mém jazyce, já ti jinak nerozumím.“ Dítě moc dobře ví, že mu rozumíte, ony nejsou hloupé, slyší vás mluvit s ostatními. Je to skvělý způsob, jak mu cílový jazyk spojit s nepříjemnými pocity.

Nebo se často uchylují ke knížecím radám od babiček, pokud má dítě zpožděné mluvení:„Hlavně na něho pořád mluv! Od rána do večera a furt opakovat, opakovat!“ Představte si, že máte příbuzného, který na vás od rána do večera mele a furt dotírá, ať po něm něco opakujete. Nejspíš byste to řešili tak, že byste to pouštěli jedním uchem tam a druhým ven a v rámci zachování duševního zdraví byste se ho naučili ignorovat. Kdyby tam byl přece jen nějaký problém, budete to řešit až přijde čas, s odborníky, kteří vám rozumné metody poradí. Ale není nutné se stresovat nebo panikařit kvůli pozdějšímu mluvení v brzkém věku (1 –4 let) ( já vím, jsem pokrytec, byla jsem taková taky).

Pro inspiraci bych ještě vypíchla 2 příběhy, které vypadaly, že „dopadnou špatně.“

Jedna maminka z Ameriky, učitelka španělštiny, mluvila na syna jen španělsky, ale nikdy jí neodpovídal španělsky, vždy anglicky. Ona ale i tak byla spokojená, protože se aspoň španělsky naučil dobře rozumět a nijak to nehrotila. V 6 letech se malý rozhodl mluvit s ní španělsky a od té doby střídá angličtinu před známými, a když nechtějí, aby jim nikdo rozuměl, tak mluví spolu španělsky, je to „jejich jazyk.“

Takový „nejhorší“ blog o bilingvilitě jsem četla o americké mamince žijící ve Venezuele. Měla holčičku, která jí ve 4 letech řekla, že anglicky už mluvit nebude a od té doby mluvila se všemi jen španělsky až do svých 12 let. Maminka pak zpětně zjistila, že malá měla blok ze školky, kde jedna z učitelek opravdu trvala na čisté španělštině a vždy jí kritizovala, když řekla něco anglicky. Maminka to nevěděla, malá se jí s tím svěřila, až byla starší. Když byla teenager, tak jí došlo, jak je to úžasná dovednost, že pasivně umí jeden jazyk navíc a jak moc se to dá mnoha způsoby zúročit. Od té doby začala mluvit s maminkou jen anglicky. Až ve 12 letech! Dnes už sama má své děti a vychovává je bilingvně.

Na závěr bych chtěla poděkovat všem, kteří mi pomáhali a inspirovali mě. Mým maminkám dvojnicím Sophie R z Německa a Dikle M z Izraele, od kterých jsem si přečetla výborné typy, jak používat OPOL metodu umělého bilingvismu, se kterou ony mají výborné výsledky. Českým anglicky mluvícím tatínkům Jakubovi P a Frantovi B, kteří o výchově dětí umělým bilingvismem také napsali blogy a hodně mě inspirovali. A maminkám z Ameriky Kate L a Julii J, které mi radí s angličtinou přes messenger a Lence C, taktéž za rady s angličtinou a posílání knížek z Anglie.

Jestli máme na něco dobrého ty internety a smartfouny, tak je to minimálně na toto - spojit lidi z celého světa, aby vám pomohli s něčím, i když sami sedíte doma na Moravě. :-)

Autor: Natálie Jahodová | čtvrtek 20.6.2019 9:39 | karma článku: 24.39 | přečteno: 2549x

Další články blogera

Tato rubrika neobsahuje žádné články...

Další články z rubriky Osobní

Tereza Ledecká

IQ tykve ?

Jednou v Básnících se Štěpán Šafránek zeptal pana profesora, "Jak člověk pozná, že je blb?" Pamatujete, co mu na to odpověděl? "Chytrej člověk to nepozná nikdy, a blbci je to jedno!" Tak vám přeju, ať nikdy nedojdete poznání...

28.3.2024 v 14:15 | Karma článku: 9.66 | Přečteno: 133 |

Lucie Svobodová

Magor

Přátelé, širší rodina - každý reagoval na mé členství odlišně. Někteří na mě neustále křičeli, že jsem magor. Jiní si to pravděpodobně také mysleli, ale rozhodli se nechat si to pro sebe.

28.3.2024 v 8:59 | Karma článku: 11.43 | Přečteno: 1064 | Diskuse

Vlastík Fürst

Pravopis máš hrozný, ale piš dál!

Jaké máte vzpomínky na svá školní léta? Měli jste také svého oblíbeného učitele - učitelku? Nebo jste dokonce byli platonicky zamilovaní do vaší kantorky - kantora?

27.3.2024 v 14:30 | Karma článku: 22.16 | Přečteno: 460 | Diskuse

Tereza Ledecká

Sněžkolezkyně

My Češi jsme pověstní svými nákupními výpravami do Polska, ale věřte, že na dně Lomniczky nic nekoupíte, a ještě za to draze zaplatíte

20.3.2024 v 23:29 | Karma článku: 10.92 | Přečteno: 294 |

Jiří Kačír

Recenze hry Baldur's Gate 3 a nových pravidel D&D 5E

Baldurs Gate 3 je RPG hra postavená na pravidlech Dungeons & Dragons, konkrétně na jejich nejnovější verzi 5E. Oproti verzím 3.5 a 4.0, které se používaly někdy od roku 2000 až do teď, se ve verzi 5E provedla spousta změn.

17.3.2024 v 13:41 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 68 | Diskuse
Počet článků 6 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 4874
Je jeden způsob, jak se vyhnout kritice: nedělej nic, neříkej nic a ničím se nestaň. - Aristoteles

Rána pro britskou monarchii. Princezna Kate má rakovinu, chodí na chemoterapii

Britská princezna z Walesu Kate (42) se léčí s rakovinou. Oznámila to sama ve videu na sociálních sítích poté, co se...

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Pliveme vám do piva. Centrum Málagy zaplavily nenávistné vzkazy turistům

Mezi turisticky oblíbené destinace se dlouhá léta řadí i španělská Málaga. Přístavní město na jihu země láká na...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...